LayerHens_Australia_JMcArthur_2013-4255.

VELKOCHOVY

Drtivá většina slepic zneužívaných ke komerčním účelům je nucena strávit život uvnitř bezokenních hal. V současné je v České republice drženo 85 % těchto ptáků v klecích, 14 % v halách na podestýlce nebo s otevřenými klecemi (voliérový chov). Zbylé 1 % žije ve volných nebo ekologických chovech. V ekologickém zemědělství je slepic nejméně – 12 tisíc jedinců z celkového počtu 12 milionů slepic narozených jen na našem území.

Žádný ze systémů nenahlíží na zvířata jako na individuality hodné respektu. Ve všech typech chovů je hlavní motivací zpeněžit, co lidem nepatří. Slepice, ať už v klecových, halových či volných chovech trpí zdravotními problémy, spojenými s jejich šlechtěním, narodila se v komorách líhní, jejich samčí sourozenci byly brutálně zabiti a pro své vykořisťovatele nejsou nic víc než prostředek k obchodování.

Ve snáškových halách jsou drženy rok až rok a půl, poté snáška klesá a zvířata přestávají být pro zemědělce ekonomicky výhodná. Ve vysokokapacitních halách je měřena hromadná produkce vajec, pokud klesne pod 65 % jsou odeslány všechny bez milosti na jatka.

vejce.png

Vejce s označením č. 3

vejce.png

Vejce s označením č. 2

PODESTÝLKOVÝ CHOV

vejce.png

Vejce s označením č. 1

VOLNÝ CHOV

vejce.png

Vejce s označením č. 0

BIO CHOV

VOLIÉROVÝ CHOV

KLECOVÝ CHOV

Tzv. „obohacené“ klece, v nichž trpí většina slepic v ČR, tvoří řady drátěných vězení v několika patrech nad sebou. Do hal s klecovými systémy, umisťují zemědělci desetitisíce až statisíce jedinců, což je hlavní důvod pro použití těchto mučících nástrojů. Vejde se do nich obrovské množství ptáků, které mohou zemědělci krmit a napájet současně v jedné budově, s možností využití automatizovaných zařízení, kde téměř není zapotřebí přítomnost člověka. Do napáječek a krmných žlabů, jež jsou podél všech řad, je voda a krmení doplňováno z centrálního zdroje. Slepice tam dosáhnou jen tehdy, prostrčí-li hlavu skrz pletivo, což jim způsobuje odřeniny na krku a hrudi.

V jedné kleci bývá drženo 8–20 slepic, v závislosti na rozměrech konkrétních systémů. Životní prostor každé z nich odpovídá velikosti papíru A4. V tomto stísněném prostředí jsou navíc nuceny stát na šikmé drátěné podlaze. Zešikmení má sklon 10°, což zvířatům sice znemožňuje pohodlné stání, pro zemědělce je však výhodné, že se snesená vejce sama skutálí na sběrný pás.

Důvodem, proč zemědělci ničí křehké kosti slepic používáním děravého pletiva na spodní část klece je, že trus jím propadává na sběrný pás. V rámci minimalizování nákladů na pracovní silu a čas, který by museli čištění věnovat tak slepice trpí vážnými problémy s končetinami.

Evropská unie nařídila od roku 2012 přechod z bateriových klecí na používání tzv. obohacených klecí. V nich by mělo být umístěno bidlo na hřadování, hnízdo, místo na prašnou koupel a zařízení na obrušování pařátů. Toto nařízení ani zdaleka nevede k psychické či fyzické pohodě zvířat, navíc není mnohdy ani dodržováno. Místo hnízda je v některých klecích jen oddělená část kusem plastu bez podestýlky, v některých chybí zcela. Umístění rašeliny na prašnou koupel by stálo zemědělce mnoho peněz a práce, jelikož by jí slepice velmi rychle při popelení rozházely. Co se ale po nařízení začalo objevovat v chovech, jsou bidla. Někdy ale velmi špatně umístěná.

Klece neuspokojují žádnou z přirozených potřeb slepic. Nemohou hrabat v zemi, shánět potravu, čistit si peří popelením, obrušovat drápy, stavět hnízda. Není možné vzájemné vyhnutí – slabší jedinci nemohou utéct před silnějšími. Malý prostor a výška klecí brání slepicím udržovat přirozený vzpřímený postoj, který uplatňují při podezření, na blížící se nebezpečí. Nemohou zde roztáhnout křídla ani jimi mávat.21 Nenaplnění základních potřeb vede pochopitelně ke stresu a frustraci.

   

Nohy slepic tvoří komplex malých kostiček, vazů, kloubů, chrupavek, šlach a svalů, které jim v přírodě umožňují hrabat při hledání potravy. Čas, který volně žijící slepice stráví touto činností tvoří 50–90 % celého dne. Během hrabání si zároveň obrušují o pevnou podlahu drápy a udržují je tak v přirozené velikosti. Slepice nucené stát a sedět na drátěném pletivu, mají často poraněné a deformované běháky. Pařáty v klecích přerůstají, kroutí a často se v pletivu zachytí. Není neobvyklé, že se slepice s dlouhými drápy v některém z otvorů uvíznou natrvalo a pomalu umírá hladem a žízní jen pár centimetrů od vody a krmiva.

V klecích nemají zvířata dostatek pohybu, což způsobuje slábnutí kostí, které se pak snadno lámou. Při jednom z výzkumů, probíhajícím na jatkách, bylo zjištěno, že po roce stráveném v kleci má třetina slepic

zlomeninu. Neléčené fraktury, ještě v takovém prostředí, jsou nesnesitelně bolestivé.

Další velmi silnou potřebou slepic je prašná koupel – popelení. Jedná se o zásadní formu jejich hygieny,

díky níž udržují své peří kvalitní a čisté. Slepice najde vhodné místo s jemnou zemí, vyhrabe v ní díru, ve které do peří nabere hlínu a poté ji energicky vytřásá ven. Potřeba koupání je natolik silná, že se o ní pokoušejí i slepice v klecích, přestože si o drátěnou podlahu dřou peří a kůži na břiše.

Jednou z nejsilnějších příčin frustrace je nemožnost vybudovat hnízdo, do nějž bude moc snést vejce. Slepice nemají možnost stáhnout se při snášení na tmavé a tiché místo, kde by je nikdo nevyrušoval. Zoufalá zvířata se snaží dostat pod ostatní, kde marně hledají úkryt. Instinktivní odpor ke snášení vajec mezi davem ostatních je nutí držet vejce co nejdéle v sobě. Jedním z důvodů tohoto chování je, že jejich řitní otvor je po snesení vejce zarudlý a vlhký a ostatní slepice by do něj mohly chtít začít klovat.

 
 
drevenice4.jpg

PODESTÝLKOVÝ CHOV

Slepice uvězněné zemědělci v dlouhých bezokenních halách s podestýlkou nežijí o moc lépe. Tyto haly bývají desítky metrů dlouhé a množství jedinců v nich enormně vysoké (na 1 m2 je povoleno umístit devět ptáků).

Slepice si přirozeně nastavují sociální hierarchii v hejnu. Jsou toho však schopny pouze ve skupině čítající maximálně 25 jednotlivců, nikoliv však v tisícových až desetitisícových počtech, v nichž musí v podestýlkových chovech žít. Zvířata v halách neustále narážejí na někoho, koho neznají, což vyvolává značný stres. Ten lze přirovnat k lidskému psychickému napětí, jenž vzniká v extrémním davu. Střet frustrovaných slepic mnohdy vyústí v boj, z nějž si jedinci odnáší poranění a následně přispívá ke kanibalismu.

Velký zdravotní problém pro slepice představuje podestýlka. Kvůli vysoké koncentraci zvířat se velmi rychle znečistí, a tím dochází k častým výskytům vnějších parazitů. Slepice jsou neustále v kontaktu s vlastním i cizím trusem, což vede k rychlému rozšíření infekčních nemocí, postihující především zažívací aparát (ve střevech se jim začínají množit cizopasníci). Vlhká podestýlka zvyšuje přítomnost škodlivých plynů (především amoniaku a sirovodíku) a zapříčiňuje nabalování exkrementů na končetiny. V letních obdobích se na suché podestýlce výrazně zvyšuje prašnost ovzduší v hale. Obojí má za vinu závažné dýchací problémy ptáků. Kvůli mokré podestýlce nebo studené zemi mohou ptáci také velmi snadno prochladnout.

Zemědělci se snažili najít způsob, jak eliminovat nemoci a smrt svých otroků, zaviněnou hrůzostrašným stavem podestýlky. Do středních částí hal nebo po jejich bocích umisťují rošty s krmením, aby zvýšili pobyt slepic v tomto prostoru. Výkaly propadávají roštem, což sice odděluje slepice od trusu, nicméně mnozí prostor pod nimi neodklízejí. Za rok se zde nashromáždí cca 80 cm výkalů, které jsou odstraněny až ve chvíli, kdy jsou zvířata odeslána na jatka. Proběhly také pokusy zemědělců slepicím zcela odepřít podestýlku a nechat betonovou podlahu holou. Zvířatům tak nezůstalo nic, čím by se mohly ve svých hrozných životních podmínkách zaměstnat, což vedlo k nárůstu vzájemného klování, vytrhávání peří a kanibalismu.

Slepice na pokraji šílenství z přeplněného a hlučného prostředí jsou velmi náchylné na jakékoliv vyrušení. V případě, že je něco nebo někdo vyleká, mají tendenci se nahrnout do kouta a mačkat se na jedné velké hromadě. Jejich psychické zdraví je tak silně narušeno, že jsou schopny se při útěkové reakci vzájemně umačkat k smrti.

V tomto typu chovu slepice umírají v pětkrát větších počtech než v klecích.

 

VOLIÉROVÝ CHOV

Voliérový chov je kombinací klecového s podestýlkovým systémem. Uvnitř hal jsou dvě až čtyři patra otevřených klecí, ze kterých mohou slepice vycházet. Zemědělci zde drží až 17 slepic na m2. Výrazným problémem s tím spojeným je davová hysterie, vyúsťující ve vyklovávání peří a kanibalismus, který je příčinou úhynu u 65 % jedinců. Vysoká koncentrace zvířat způsobuje také vysokou produkci biologického tepla, což je problematické především v letních dnech, kdy je venkovní teplota samo o sobě vysoká. Pokud vám v létě bývá nepříjemné horko, představte si, jak musí být v halách ptákům, jejichž standartní tělesná teplota je 43°C.

Systém distribuce krmení v tomto chovu vystavuje riziku slabší jedince, kteří se k němu mnohdy nedostanou. Krmné žlaby jsou umístěny ve vyšších patrech voliér, kam nemusí ptáci vůbec doskočit nebo se nestihnou dostat do méně obsazených klecí včas.

Zdravotní a sociální problémy jsou stejné jako u podestýlkového systému chovu. Držení velkého množství zvířat na malém prostoru způsobuje nestabilnost sociální hierarchie a vzájemné napadání, kvůli střetu velkého množství dominantnějších slepic. Kvůli přímému kontaktu s neodklízeným trusem zvířata trpí infekčními nemocemi dýchacího a zažívacího traktu. V chovech jsou taktéž přítomni vnější parazité, jako například čmelíci, zapříčiňující chudokrevnost a následně i možnou smrt. V ovzduší plném amoniaku, se ještě více zvyšuje prašnost kvůli přelétání slepic z místa na místo.

Uvnitř hal voliérového chovu umírá přibližně 10 % ptáků hrůznou a bolestivou smrtí.

 
halovy_chov-586x396.jpg

VOLNÝ CHOV

Chovy na hluboké podestýlce či voliérové systémy je možné zvětšit o plochu ve dvou provedeních – zakrytý výběh (tzv. zimní zahrada) nebo volný výběh s možností pastvy. 

Zimní zahrada je omezený prostor podél haly, plně zakrytý střechou. Boky úzkých výběhů tvoří buď pletivová oka nebo rolety. Tyto části nastavených hal nemusí mít travní porost, dokonce ani nemusí být pokryty zeminou, často mají naopak betonovou podlahu. Slepice tedy cítí čerstvý vzduch, dosáhnou na ně sluneční paprsky, ale stále to není vhodné prostředí pro spokojený život. 

Ve volném chovu bývá sice menší množství zvířat, ale stále jsou jich zde tisíce. Nemožnost vytvořit si v hejnu stabilní sociální vztahy, představuje pro ptáky stejnou psychickou zátěž, jako ve všech ostatních vězeňských systémech velkochovu. 

V České republice se volný chov téměř neobjevuje. Investiční náklady jsou pro zemědělce vysoké a slepice zde nejméně snáší, protože jim nikdo nemůže umělým nastavením mikroklimatu regulovat snášku. Nejvíce slepic umírá, ve srovnání se všemi zmíněnými typy chovů, právě zde. Hlavní příčinou je kanibalismus a stres.

BIO CHOV

Tento způsob chovu se příliš neliší od volného. Hlavní rozdíl představuje krmení slepic ekologickými krmivy a přístup do travnatého výběhu.

Volný i ekologický chov však nejsou velkým přínosem pro slepice. Jejich geneticky zmanipulovaná těla trpí častou snáškou. Umírají na nemoci spojené s opotřebením reprodukčních orgánu ve velmi nízkém věku nebo vlivem psychického vypětí. Není jim umožněno být matkami, ani žít v ustáleném hejnu. O své životy přicházejí rovněž po zhruba jednom roce, a to na stejných jatkách, jako všechny ostatní oběti vaječného průmyslu.

 
  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube

CHCI ODEBÍRAT NOVINKY

CHCI PODPOŘIT VAŠI ČINNOST

Účet je transparentní