P9301943.jpg

SELATA

Cílem šlechtitelů je maximalizace počtu mláďat. Čím je ale vrh početnější, tím nižší je hmotnost narozených selat, jež úzce souvisí s jejich úmrtím. Malá a slabá mláďata mají problém probojovat se ke strukům a získat výživu pro svůj vývoj. Za vysokým počtem mláďat navíc zaostává počet struků mléčné žlázy prasnic. Pro selata je přirozené, že si každé osvojí jeden struk, ke kterému se vrací. Takto musí proběhnout konkurenční boj o jejich omezený počet. Slabší a neprůbojní jedinci mají mnohem menší šanci se k mléčné výživě dostat. Během zápolení se navíc zraňují nejen sourozenci vzájemně, ale poškozují i mléčné žlázy a struky matky.

Konstrukce porodní klece je další překážkou znemožňující selatům napít se mléka. Velmi omezené pozice těla prasnice vedou k tomu, že se její děti ke strukům mnohdy buď vůbec nedostanou, anebo jsou pro menší z nich příliš vysoko.

Čím jsou selata větší, tím více se začínají v kleci nudit. V holém prostředí hledají zábavu, která by je rozptýlila během dlouhých dnů. Ke svým hrám využívají z nouze i svou frustrovanou matku, která před nimi nemá možnost uniknout. Případně své mrtvé sourozence, jejichž těla zatím zemědělci nepohřbili v plastové popelnici.

MRZAČENÍ

Zemědělci provádějí selatům velice bolestivé zákroky. Jsou jimi štípání špičáků, zkracování ocásků a kastrace jedinců mužského pohlaví.

Štípání špičáků probíhá tak, že pracovník uchopí sele a uštípne mu kleštěmi čtyři zuby (dva horní a dva dolní špičáky) bez jakékoliv anestezie. Při boji, v němž sebou vyplašené mládě zmítá, může dojít ke střihnutí do jazyka nebo dásně, což spustí velmi bolestivé krvácení. Opotřebované a tupé kleště zub spíše rozdrtí, než uštípnou, což naruší i dáseň okolo zubu. V obou případech se zvyšuje riziko další bolesti spojené s infekcí. Toto mrzačení je zemědělci obhajováno jako způsob, jak v budoucnu předejít vzájemným zraněním nejen mezi zvířaty, ale i pracovníků.

Rutinní zkracování ocásků je podle právního předpisu EU zakázáno. Chovatel má povinnost zajistit zvířatům podmínky pro život, při nichž se nebudou z nudy bavit jejich okusováním. Úkon je zákonem povolen pouze v případě, že k situaci reálně ve skupině zvířat došlo. Ve velkochovech se však běžně tento druh mrzačení používá jako prevence. Pár dní po narození pracovníci jednomu po druhém upalují ocasy, bez jakéhokoliv lokálního umrtvení. Prasata hlasitě kvičí a trpí akutní silnou bolestí. Kupírování navíc problém ohryzávání plně neřeší. Nuda v prázdné kleci je obrovská, tudíž si prasata dříve či později stejně vzájemně ohlodávají tu část, která z nich zbyla.

Nejbolestivějším zákrokem je kastrace samců selat. I v tomto případě, bez ohledu na krutost zákroku, pracovníci nepoužívají anestezii ani následně místo neošetřují! Nařízení Evropské unie tuto praktiku povoluje, dokonce jí schvaluje i bez tišení bolesti, když se provede do sedmi dnů od narození selete.

Selatům během kastrování zemědělci skalpelem naříznou kůži dvěma řezy přes varlata a obě vytlačí ven vytvořenými otvory v šourku. Jedno z nich povytáhnou, čímž se objeví semenný provazec, ten odřežou nebo odstřihnou. Místo se nesešije, neošetřuje ani nedezinfikuje. Pro chovatele jsou to zbytečné náklady. Sele je  s otevřenou ránou vráceno do svého vězení mezi ostatní a na řadu jde další. Celý tento proces je velice bolestivý, selata křičí a jejich uvězněné matky opodál nervózně narážejí do klecí, v marné snaze se k nim dostat na pomoc. Některým kanečkům v době kastrace ještě obě varlata nesestoupila, což pro chovatele představuje komplikace. Tito tvorové jsou pak vrženi na zem stejným způsobem jako jejich slabší sourozenci.

Zaměstnanci ne vždy tento zákrok provádějí v souladu s dodržováním hygieny. Zvířatům tak vnášejí další utrpení do jejich, již tak mizerných, životů v podobě otoků plných hnisu. Ty se musí následně řezat a vymačkávat, což často opět probíhá bez přípravků na tišení bolesti.

Jako důvod kastrace zemědělci uvádí tvrzení, že svalovina nekastrovaných samců je cítit specifickým zápachem, pocházející mimo jiné z feromonů tvořících se v nadvarlatech.

Poznámka_2020-06-20_140500.png

ZABÍJENÍ SELAT

Veřejnosti nepříliš známou praktikou v chovech je likvidace malých, oslabených, deformovaných nebo nemocných mláďat. Všeobecný předpoklad je, že pokud se takové zvíře narodí, bude mu poskytnuta individuální péče společně s veterinární léčbou. Bohužel tomu tak zdaleka není. Mláďata neperspektivní pro zdravý vývoj jsou zabíjena silným úderem o zem či rám klece. Sele je doslova umláceno přímo nad kotcem své matky a sourozenců, případně v uličce před nimi. Zootechnici či ošetřovatelé mnohdy udeří do částí těla, u nichž po nárazu nedojde k okamžité smrti. Mládě tak umírá v bolestech i několik desítek minut. Bohužel se nejedná o žádnou výjimečnou metodu, ale běžnou každodenní praxi, a to nejen v chovech s prasaty.

GENETICKÉ VADY

Vlivem intenzivního šlechtění se rodí zvířata s genetickými defekty. Jako příklad lze uvést absence řitních otvorů, vrozené vady srdce, rozštěpy patra nebo svalovou slabost selat, projevovanou roznožkami. Sele má v takovém případě rozjeté zadní končetiny do stran a není schopno chůze. I kdyby se o to snažilo, kluzký povrch plastových roštů mu to zcela znemožní.

Občas se stává, že se narodí selata zcela deformovaná: mohou mít srostlé nohy k tělu, zkřivené zadní končetiny, rodí se bez uší, se spojenýma očima nebo rypáčkem umístěným v jiné části obličeje apod. Jedinci s těmito defekty jsou ihned zabíjeni úderem.

  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube

CHCI ODEBÍRAT NOVINKY

CHCI PODPOŘIT VAŠI ČINNOST

Účet je transparentní