Líheň kuřat / Slovensko

Aktualizace: 28. zář 2019

Leden 2019, líheň kuřat, Slovensko

Tento text obsahuje popis běžných praktik zacházení se zvířaty v živočišném průmyslu - konkrétně v líhních na kuřata. Text vznikl na základě osobního pozorování způsobu práce se zvířaty v líhních. Přístup zaměstnanců ke kuřatům je šokující. Informace níže uvedené, se týkají líhní na Slovensku. (Je zde velká pravděpodobnost, že v jiných zemích to bude velmi podobné nebo horší.)

Dušení v igelitovém pytli není oficiální metoda usmrcování kuřátek, přesto se hojně používá. Kde není žalobce, tam není soudce. Praktiky ve slovenských líhních jsou děsivé, kuřátka či drůbež tam vyloženě trpí a jsou týrány. Protože líhně dobře skrývají svůj způsob zacházení se zvířaty před očima veřejnosti, nemá se proti tomuto týrání zvířat kdo postavit nebo ho dokonce zastavit. Nikdo to totiž nevidí a lidé o tom většinou vůbec nevědí - co všechno předchází levným vajíčkům na pultech supermarketu. Proto přináším toto svědectví o krutých praktikách v líhních kuřat na Slovensku.

Líheň na nosnice - nejmenovaná, střední Slovensko

Líheň je zaměřena na produkci nosnic - slepic určených na snášení vajec. To znamená, že zde líhnou kuřátka, které pak distribuují do velkochovů na Slovensku a v zahraničí. Zhruba polovina vylíhnutých kuřátek jsou kohoutci. Ty průmysl samozřejmě potřebovat nebude, protože nesnášejí vajíčka. Proto je v den jejich narození zabijí. Následně je dávají do kafilerie. Té platí poplatek za to, že mrtvé (většinou mrtvé) vezme a likviduje. Další možností, jak se zbavit zbytečných kohoutků, je prodat ke krmným účelům. Takové krmivo z líhně si kupují např. zoologické zahrady, které kuřátky krmí hlavně dravé ptáky či masožravce. Mladé kohouty do líhní také chodí nakupovat sokolníci nebo kdokoliv na krmení dravců.

Viděla jsem, jak sokolníkům prodávaly vyřazené kohoutky. Sokolníci vysloveně chtěli, aby na vrchu igelitového pytle byli živí kohoutci. Aby měl jistotu, že jsou kuřata “čerstvá” z výšky je vysype do dvou bedýnek v kufru auta. Jedno přes druhé, jedno zoufale pípající a několik mrtvých.

Nabídli jsme mu, že máme v láhvi CO2 a že mu žijící kuřátka na vrchu pytle můžeme udusit plynem. Sokolník odmítl, řekl že není potřeba, protože sokoli snědí kuřátka živé. Prý bedny s kuřaty uloží do sklepa a nechá je tam. Buď tam zemřou nebo je bude během pár dní krmit, dokud budou žít. Sokolníci jsou přesně ti lidé, co tento byznys podporují, neboť tyto vyřazené kohoutky vykupují.


A chtějí je čerstvé. Na welfare (= je stav naplnění materiálních a nemateriálních podmínek, které jsou předpokladem zdraví organismu, kdy je zvíře chováno v souladu s jeho životním prostředím) jim vůbec nezáleží. Kdyby alespoň požadovali humánní usmrcování, ale oni jsou vysloveně nespokojení, pokud dostanou mrtvá kuřata. Protože mají pocit, že mohou být starší.

Kupní cena jednoho kohoutka je různá - pohybuje se v závislosti od data, množství vylíhnutých kuřat, ale i na konkrétní líhni. Obvykle se jeden malý kohoutek prodává za jeden až sedm centů za kus! V lidech za tak nízkou cenu vzniká pocit, že se nejedná o nic hrozného. Zákazník se na kuřátko přestane dívat, jako na živou věc. Kuřátka jsou přece levné a stávají se pouhým zbožím. Každé kuřátko je pouze levná položka, malý článek řetězce, co zajistí nízkou cenu vajíček v obchodech. Za touto cenou vajec je potřeba vidět všechno to utrpení, které postupují od momentu, kdy se vylíhnou na svět.


Malé vylíhlé slepičky mají jiný osud. Kamiony putují do různých zemí, kde si je kupují “výrobci vajec”. Kuřátka jsou často přepravovány do vzdálených zemí - po celé Evropě např. do Rumunska. V kamionu cestují několik hodin občas i dnů. V přepravkách jsou na sebe namačkané. Nemají zdroj tepla, jídla a vody, což je pro mláďata v tomto věku velmi důležité pro přežití. Stojí často na mokrém, špinavém podkladu - např. na kartonech, které jsou mokré od výkalů nebo od toho, jak se kuřátka líhla. Mláďata ptáků by určitě neměla stát na studeném podkladu na začátku života. Mohou fatálně prochladnout. Během transportu kuřátka umírají - buď vyčerpáním nebo se navzájem udupou, protože jich je v jedné přepravce 100 kusů.

Při tak obrovských počtech přepravovaných kuřat, nikoho nezajímá, kolik jich během cesty uhyne. Mírné ztráty jsou povolené a nikdo se nepozastavuje nad tím, kolik kuřat cestou uhyne.


Pozn.: Na porovnání - já jsem během 3 let odchovala po malých skupinkách přibližně 80 kuřat. Nikdy mi žádné nezemřelo. Takže je jasné, jak se s nimi zachází v živočišném průmyslu, kde umírají v relativně velkých počtech.


Úkolem líhně je doplňovat stavy klecových chovů slepic. V těchto chovech jsou nosnice po roce života zabíjeny. Tím pádem je potřeba doplnit kapacity. Místo zničených a vyčerpaných slepiček sem dají nové kusy. Za rok je čeká stejný osud. V této popisované líhni se líhnou kuřátka po celý rok, a to minimálně jednou do měsíce. Protože je potřeba doplňovat klecové chovy během celého roku. Existují i menší líhně, kde se kuřata líhnou např. jen na jaře, během chovatelské sezóny.

Zabíjení kohoutků, by mělo probíhat humánně. Ale existuje více schválených způsobu a postupů. Patří mezi ně např. mlýnek (stroj, který rozemele kohoutky zaživa) nebo udušení plynem CO2.


Realita je ovšem jiná. Většina líhní na Slovensku (ne všechny) používají na usmrcení kuřátek jinou metodu, která je levnější - udušení v plastovém (igelitovém) pytli zaživa.

Probíhá to tak, že kuřátka jsou na třídícím pasu. Pracovníci líhní je třídí na slepičky a kohoutky, podle počtů pírek na křídle. Slepičky mají všechny pírka stejně dlouhá, kohoutci mají na střídačku dlouhé a krátké pírka.

Mladé slepičky putují z třídícího pásu do beden. Odtud putují do provozů a chovů na Slovensku nebo do Evropy. Kohoutky zaměstnanci naházejí do plastového pytle. Do jednoho jich naházejí přibližně 500 ks. Následně pytel zavážou a nechají v něm kohoutky udusit. Halou s třídícím pásem se nese zoufalé volání kuřátek, které se bojí, je jim zima a hledají svoji maminku. Umírají na udušení či pomalé rozdrcení. Matku nenajdou, jelikož tam není žádná slepička. Je zde jen třídicí linka a ruce zaměstnanců, které s nimi pohazují, jako s předměty.

Kuřátka v zavázaném pytli pípají třeba i půl hodiny, do té doby než si nevydýchají vzduch a postupně se udusí. Je to opravdu krutá a pomalá smrt. Když zaměstnanci hází první várku kuřat do pytle, kuřátka se mohou zranit, protože je hází na dno pytle (na zem) z dost velké výšky, bez jakéhokoliv soucitu. Zaměstnanci je postupně třídí a házejí do jednoho pytle. Váha nově hozených kuřátek doslova rozdrtí kohoutky na spodku pytle. Umírají tak, že je rozdrtí váha jejich soukmenovců, kteří jsou na nich naházení.

Otázka není, co je horší, protože kuřátka která jsou nejvýše budou umírat nejdéle. Budou mít nejvíce vzduchu a nebudou tak fatálně rozmačkané. Kuřátka v zavázaném pytli pípají i půl hodiny. Je to neskutečný pohled. Umírají 30 minut, vysíleně lapají po dechu - je to hrozný zvuk i pohled…


Při třídění kuřátek na slepice a kohouty se zaměstnanci občas zmýlí. Stává se, že do pytle mezi kohoutky hodí i slepičku. Ale je pravda, že slepičky, které nejdou do pytle a přežijí, nemají vyhráno. Poputují do klecových chovů, kde je čeká rok života - lépe řečeno rok utrpení. A poté jen smrt. Alespoň budou žít déle, než tyhle miminka, co se v jeden den narodí a do 24 hodin jsou hozené do pytle a udušené.


Se slepicemi zacházejí také zle - vysypávají je z beden neopatně a krutě. Když je někam přemisťují, přesypávají je z jedné bedny do druhé ( z výšky) a kuřátka si tak mohou ublížit.

Toto je vaječný průmysl a jeho realita. Lidé tyto věci nevidí. Do hal, kde jsou kuřátka tříděné Vás nepustí - prý kvůli přísným přísným hygienickým opatřením. Skutečnost je taková, že Vás tam nepustí kvůli tomu, aby se tohle všechno před veřejností dobře skrylo. Protože kdybyste viděli v průhledném pytli umírat stovky kuřátek, už byste nechtěli kupovat vajíčka pocházející z tohoto průmyslu, a už by na tom líheň nevydělala. Bohužel je to celé jen o penězích. Problém se dá řešit různými způsoby. Jednou z možností je přestat jíst vajíčka úplně. Anebo si můžete obstarat domov pro několik slepiček, které Vám snesou pár vajec. Pokud nemáte možnost slepice chovat, kupujte vajíčka jen od lidí, o kterých víte jak drůbež chovají. Takže vajíčka od souseda nebo známého. Pokud je kupujete, dobře si představte jak s nimi chovatel zachází a zda se u něho mají dobře atd.


Když jsem dušení kuřátek v pytli viděla poprvé (březen 2016), tímto dnem jsem jsem přestala nakupovat výrobky z masa a vajíček. V současnosti se snažím přejít na veganství, protože se nechci podílet na tomto hrozném byznysu. Tento byznys vykořisťuje bezbranné tvory, kteří nikdy nedostali možnost se bránit.

Tehdy jsem z líhně zachránila pár kuřátek a poskytla jim pěkný život. Jak rostli, pozorovala jsem je a viděla, jak úžasní tvorové to jsou. Jak se rychle učí a jak jsou vděční, jak se umí radovat a mít dobrou náladu. Jak umí být smutné a trpět, když je něco bolí nebo když mají úraz. Jak jsou společenské a spekulanti, co pořád něco vymýšlí a nesedí chvíli v klidu. Jak se umí unavit a tvrdě spát během několika sekund a dlouhou a nerušeně odpočívat. Jak se rádi opalují na sluníčku, popelí se a vždy si rádi dají čerstvou vodu, když jim ji člověk vymění. Jak je každé jiné a povahově naprosto odlišné.

Jsou jako Vy a já, jsou jako lidé, jako psi, jsou to živí tvorové, kteří mají hodně společného s člověkem. Umí se radovat, milovat své děti a obětovat pro ně život - žádná slepička by nikdy neopustila žádné ze svých kuřátek. A mnohé lidské matky svoje děti nemilují a opouští je. Tohle se u slepiček nikdy nestává. Možná to je jeden z mála rozdílů, mezi nimi a lidmi… Umějí se zamilovat, smutnit, když odejde někdo, na koho byli zvyklí.


A toto jsou osobnosti, které my lidi hážeme do pytle. Jako přivítání na svět po náročném výkonu, po tom jak zvládli tu nejtěžší věc ve svém životě - rozklovat skořápku a dostat se z ní. Pro malé kuřátko, je to nejtěžší a nejdůležitější věc. Když není v dobré kondici, nedokáže se dobře vylíhnout, uvízne ve skořápce a umře. A kuřátka, které toto zvládnou, my lidé do 24 hodin zabijeme. A předním, než k tomu dojde je necháme dlouhé hodiny stát v bedničkách na mokrém papíře, ve špíně a chladu. Tyto čerstvě vylíhnutá kuřátka, které nepotřebují nic jiného než teplo.

Takže všem kohoutků, kteří dokázali rozklovat skořápku, my lidé nedopřejeme žít a mít matku. Přivítáme je na světě v halách bez oken, v přepravkách určených na líheň. Všichni křičí a hledají svou maminku, která tam není. Tisknou se k sobě a my je přivítáme na svět, tak že je hodíme do pytle. To je první věc, kterou zažijí po vylíhnutí.

Tohle se stále děje po celém světě - všude, kde v obchodě chcete dostat vajíčka a maso za 1,20 EUR. To je výrobní cena, která si vyžaduje maximální šetření, takže usmrcování kuřátek se dělá nejlevnějším možným způsobem. Líhně proto usmrcování dělají tak, aby je to stálo, co nejméně - v tomto případě, jen jeden plastový pytel. Aby na této smrti ještě vydělali, prodávají pytle plné mrtvých tělíček malinkých bytostí, které chtěli žít. Prodávají je na krmení zvířat v zoologických zahradách - další průmysl, který je naprosto zbytečný. Jedna zbytečná věc pro druhou, jedno trápení pro druhé. A tohle všechno vymyslel člověk - spekulant, který se chce mít dobře a hlavně ušetřit!

Žádné peníze nemůžou (neměli by) vyčíslit život - lidský ani zvířecí. A napříč tomu, denně prodáváme mnohé životy. A ty kuřecí, za pár centů….


Autor: Tatiana Danišovicová

- aktivistka za práva zvířat, vystudovala magisterský stupeň VŠ studia, Univerzita Komenského Bratislava, zaměření: zoologie - ornitologie

- datum: 16.3.2019

- město: Malacky

- e-mail: pterodaktyl@gmail.com


Český překlad: Nela Bartoníčková, Zvířata nejíme, z.s.


0 zobrazení

CHCI ODEBÍRAT NOVINKY

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

NEJAKTUÁLNĚJŠÍ INFORMACE TAKÉ NAJDETE NA NAŠICH SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH:

  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube

PODPORA

POKUD SE VÁM LÍBÍ CO DĚLÁME A CHCETE NÁS PODPOŘIT, MŮŽETE TAK UČINIT NA: 

TRANSPARENTNÍM ÚČTU:

děkujeme 🖤