1548586990bKHwXPfUrx71.jpg

KŘEPELKY

Křepelky japonské jsou nejmenším druhem zneužívaných ptáků. Kvůli jejich drobné stavbě těla mají zemědělci pocit, že jsou křepelky nenáročné a mohou tak být vězněny v nejmenších možných prostorech. Ve velkochovech jsou nuceny trávit život v titěrných klecích, v malochovech dokonce v jakýchkoliv podmínkách, které jsou pro zemědělce výhodné. Lidé jsou schopni umístit křepelky do kuchyňských skříněk, do starých komod nebo do polic v knihovnách, kterým dřevěné dno přetvoří na drátěné.

Jejich drobná tělíčka nepotřebují velké množství potravy, kvůli intenzivnímu šlechtění snáší hodně vajec a rodí mnoho mláďat. To vše jsou důvody, proč je vykořisťovatelé hrůzostrašně nazývají „nejvíce užitkovými ptáky“. Kvůli svým uměle získaným vlastnostem se bohužel často stávají také modelovými zvířaty při laboratorním testování v lékařských a zemědělských výzkumech.

V roce 2018 bylo v České republice evidováno 21 podniků, které profitují ze zneužívaní těchto malých ptáků.

 

 

 

 

ŽIVOT V KLECI

Zemědělci křepelky zavírají nejčastěji do drátěných klecí, kde se mačkají na velmi malém prostoru. Bohužel se na tyto drobné ptáčky nevztahuje zákaz umisťování do holých bateriových klecí, který platí od roku 2012 v EU při zneužívání slepic. Životní prostor těchto malých ptáků tvoří tedy po všech stranách jen pletivo a nic víc. 

Jedna „nosná“ křepelka má během prvních čtrnácti dní života k dispozici podlahový prostor o velikosti 5 cm a v dospělosti 10 cm, což je přibližně velikost pivního tácku. Křepelky „masné“ tedy chované za účelem zabití pro svalovinu, mají životní prostor o dva centimetry větší, protože jsou jejich těla o něco mohutnější. 

Podlaha mučivých klecí se během jejich života několikrát změní. Spolu s růstem zemědělci souběžně zvětšují oka v pletivu tak, aby jimi mohl propadávat trus. U dospělých křepelek se jedná o velikost zhruba 1,3 cm, což je otvor dost velký v porovnání s tím, jak drobné končetiny tito ptáci mají. Jejich nožky dírami propadávají, čímž si způsobují bolestivá zranění, vykloubení či zlomeniny. Dalším rizikem je i výměna podlahy samotné, kdy může zemědělec bezohlednou manipulací ptáče rozdrtit zasouváním roštu dovnitř klece.

Také výška klece je směšně nízká, měří pouze 25 cm. Křepelky, fyziologicky stavěné k létání a milující volný pohyb, se při pokusech roztáhnout křídla a uletět ze svého vězení zraňují o drátěný strop nad sebou.

Popelení je přirozenou potřebou všech ptáků, stejně tak i křepelek. Zvířata držená v klecích, možnost umýt si své peří nemají. Zemědělci je nutí žít v zabedněných prostorech, ve kterých by se přidáním míst na popelení, zvýšila prašnost. Prašnosti se přesto však zcela vyhnout nelze, vzniká totiž také z krmiva, suchého trusu či peří. Patogenní organismy, viry a plísně, poletující vzduchem na částicích prachu, musí vdechovat nejen křepelky, ale jsou zároveň roznášeny i do velkých vzdáleností mimo objekt. V praxi to znamená, že lidé žijící v blízkosti budovy, kde jsou zneužívána zvířata (včetně křepelek) vdechují pravděpodobně tyto viry do plic.

Jedním z velkých stresorů je pro tyto malé ptáky přítomnost čpavku a sirovodíku, což jsou zplodiny uvolňující se z jejich vlastního trusu. Trus sice propadává otvory, ale pokud se ze zachycovacích ploch nelikviduje v pravidelných intervalech, přítomnost plynů je vysoce koncentrovaná. Amoniak dráždí dýchací cesty i oči a sirovodík, který představuje nejjedovatější z těchto plynů, způsobuje ptáčatům celkovou otravu organismu.

 

 

 

Křepelky jsou temperamentní a čilí tvorové, milující pohyb, který když jim není umožněn, velmi trpí. V nepodnětném prostředí, které jim není schopno zajistit tyto potřeby, se stávají středobodem jejich zájmu a rozptýlení krmítka. Ptáci, nadšení alespoň z nějaké aktivity, si s krmivem „hrají“, a tím ho rozhazují všude po kleci i zemi. Zemědělci, kteří si zvolili věznění těchto ptáků z ekonomických důvodů, tohle nejsou ochotni trpět. Krmítka do klecí instalují uzavřená pouze s malým otvorem na hlavu (2,5 cm) tak, aby frustrovaná zvířata nenavyšovala vězniteli náklady. Problém ale je, že vyřezané otvory do uzavřených krmítek není možné dokonale obrousit, a tak si křepelky zraňují krky i hlavy o ostré strany děr.

 

 

ŽIVOT V KLECI

Zemědělci křepelky zavírají nejčastěji do drátěných klecí, kde se mačkají na velmi malém prostoru. Bohužel se na tyto drobné ptáčky nevztahuje zákaz umisťování do holých bateriových klecí, který platí od roku 2012 v EU při zneužívání slepic. Životní prostor těchto malých ptáků tvoří tedy po všech stranách jen pletivo a nic víc. 

Jedna „nosná“ křepelka má během prvních čtrnácti dní života k dispozici podlahový prostor o velikosti 5 cm a v dospělosti 10 cm, což je přibližně velikost pivního tácku. Křepelky „masné“ tedy chované za účelem zabití pro svalovinu, mají životní prostor o dva centimetry větší, protože jsou jejich těla o něco mohutnější. 

Podlaha mučivých klecí se během jejich života několikrát změní. Spolu s růstem zemědělci souběžně zvětšují oka v pletivu tak, aby jimi mohl propadávat trus. U dospělých křepelek se jedná o velikost zhruba 1,3 cm, což je otvor dost velký v porovnání s tím, jak drobné končetiny tito ptáci mají. Jejich nožky dírami propadávají, čímž si způsobují bolestivá zranění, vykloubení či zlomeniny. Dalším rizikem je i výměna podlahy samotné, kdy může zemědělec bezohlednou manipulací ptáče rozdrtit zasouváním roštu dovnitř klece.

Také výška klece je směšně nízká, měří pouze 25 cm. Křepelky, fyziologicky stavěné k létání a milující volný pohyb, se při pokusech roztáhnout křídla a uletět ze svého vězení zraňují o drátěný strop nad sebou.

Popelení je přirozenou potřebou všech ptáků, stejně tak i křepelek. Zvířata držená v klecích, možnost umýt si své peří nemají. Zemědělci je nutí žít v zabedněných prostorech, ve kterých by se přidáním míst na popelení, zvýšila prašnost. Prašnosti se přesto však zcela vyhnout nelze, vzniká totiž také z krmiva, suchého trusu či peří. Patogenní organismy, viry a plísně, poletující vzduchem na částicích prachu, musí vdechovat nejen křepelky, ale jsou zároveň roznášeny i do velkých vzdáleností mimo objekt. V praxi to znamená, že lidé žijící v blízkosti budovy, kde jsou zneužívána zvířata (včetně křepelek) vdechují pravděpodobně tyto viry do plic.

Jedním z velkých stresorů je pro tyto malé ptáky přítomnost čpavku a sirovodíku, což jsou zplodiny uvolňující se z jejich vlastního trusu. Trus sice propadává otvory, ale pokud se ze zachycovacích ploch nelikviduje v pravidelných intervalech, přítomnost plynů je vysoce koncentrovaná. Amoniak dráždí dýchací cesty i oči a sirovodík, který představuje nejjedovatější z těchto plynů, způsobuje ptáčatům celkovou otravu organismu.

 

 

 

Křepelky jsou temperamentní a čilí tvorové, milující pohyb, který když jim není umožněn, velmi trpí. V nepodnětném prostředí, které jim není schopno zajistit tyto potřeby, se stávají středobodem jejich zájmu a rozptýlení krmítka. Ptáci, nadšení alespoň z nějaké aktivity, si s krmivem „hrají“, a tím ho rozhazují všude po kleci i zemi. Zemědělci, kteří si zvolili věznění těchto ptáků z ekonomických důvodů, tohle nejsou ochotni trpět. Krmítka do klecí instalují uzavřená pouze s malým otvorem na hlavu (2,5 cm) tak, aby frustrovaná zvířata nenavyšovala vězniteli náklady. Problém ale je, že vyřezané otvory do uzavřených krmítek není možné dokonale obrousit, a tak si křepelky zraňují krky i hlavy o ostré strany děr.

 

 

Křepelky jsou velmi aktivní zvířata a ani prostředí, ve kterém musejí žít, jim jejich divokost zcela nepotlačilo. Neúnavně se snaží z klecí utéci a bojovat za svou svobodu. Zemědělci si na to dávají dobrý pozor a technologie klecí vymýšlí tak, aby žádné z ptáčat nemohlo uniknout a získat tak zpátky svůj život. Zaměřují se především na otevírání klecí, při němž mají křepelky největší naději na útěk. Navrhují je tím způsobem, aby se klece otevíraly směrem dovnitř, nikoliv ven. V opačném případě by totiž byli ptáci schopni sami sebe z klecí vysvobodit. Při pokusech o únik mají také snahu prostrkávat hlavu mezi štěrbinami, což je pro ně samo o sobě velmi nebezpečné. Peří na hlavě jim totiž znemožňuje zpětný pohyb hlavy, zvířata se tak mohou udusit nebo si zlomit krční obratle.

 

 

 

unnamed.jpg

DVA TYPY KŘEPELEK

Lidé chtějí po křepelkách buď vejce, nebo svalovinu. Aby maximalizovali jejich „užitkovost“, vyšlechtili dva hybridní druhy, každý s trochu jinými vlastnostmi.

Křepelky začínají snášet vejce kolem jednoho měsíce věku. Patří mezi ptáky, kterým fungují oba vaječníky i vejcovody, což znamená, že je pro ně proces snášení daleko více vyčerpávající. Během jednoho roku snesou až 350 vajec, což je větší množství, než kolik snese jedna slepice. Snášená vejce se postupem času zvětšují, kvůli čemuž dochází k jejich uvíznutí uvnitř reprodukčních orgánů. To nejen, že působí velké bolesti, ptákům navíc bez pomoci hrozí smrt. Totéž platí při vyhřeznutí vejcovodu, ke kterému také často dochází kvůli nadměrné velikosti vajec.

 

 

 

Vykrmování musí křepelky podstupovat po dobu 1,5 měsíce. V tomto období dosahují pohlavní dospělosti a potřebují přijímat daleko více potravy. Hrozba zvýšení výdajů za chov zvířat vede zemědělce k tomu, že je po velmi krátké době zabijí. Není žádným překvapením, že chtějí lidé pojídat především jejich hrudní svalovinu. Ta tvoří 35 % celé křepelčí váhy, což představuje nejvyšší poměr ze všech zneužívaných ptáků.

Těsně před dovršením dospělosti, tedy v období, kdy je lidé zabíjejí, váží ptáčata 290 g. Rychlý nárůst hmotnosti je způsoben šlechtěním, složením krmiva, ale také nepřetržitým svícením, které však způsobuje ptákům stres.

 

 

 

 
 

LÍHNĚ

Křepelky se líhnou z násadových vajec po dobu 17 dní. Všechna vejce pracovníci před umístěním do inkubátorů desinfikují chemickými roztoky. Celý proces umělého líhnutí mláďat uvnitř kabin, jejich mytí chemikáliemi a příchod na svět se stovkou dalších ustrašených ptáčat v jedné přepravce, představuje zoufale děsivý proces, nesmírně vzdálený od přirozeného rozmnožování ve volné přírodě. Lidé pracující v živočišném průmyslu vynalezli obrovské množství sofistikovaných metod a postupů, jak mechanizovat a denaturalizovat něco tak krásného, jako je příchod nového života. Snaží se násobit počet budoucích otroků za každou cenu. Pro zvířata je tedy velmi obtížné se svou genetickou výbavou žít ve vlastním těle. Příkladem mohou být jedinci rodící se deformovaní, například s tzv. „roznožkou“, kdy jsou jejich končetiny rozjeté do stran a nejsou schopni se postavit.[1] Zemědělci k takovým zvířatům přistupují jako k vadným součástkám. Neodpovídají očekávanému standardu kvality, považují tedy za logické je zlikvidovat, a to zcela bezcitně.

 
QuailCage.jpg

CHOVNÍ JEDINCI

S odchovem křepelek začínají zemědělci v den vylíhnutí a ukončují ho po šesti týdnech, kdy je zařazují do chovu. Malá ptáčata ihned po narození umisťují do klecí 14 cm širokých, 25 cm vysokých a 6 cm hlubokých. Je to neuvěřitelné, ale do takové klece umístí až 60 křepelčat. Zemědělci mají pocit, že jejich nároky na prostor jsou stejně malé, jako jsou ony samy. Zcela ignorují skutečnost, že se jedná o divoké ptáky a co víc, že každému zvířeti nesvoboda a stísněnost ubližuje. Další drzostí je jejich doporučení, že křepelkám v odchovu stačí jakákoliv bedna s výhřevným zdrojem.

Už v průběhu odchovu se u křepelek objevuje kanibalismus. Klece přehuštěné jednotlivci zvyšují podrážděnost a jakýkoliv nenadálý hluk, se kterým by se křepelky při svobodném životě vyrovnaly, se uvnitř jejich cel stává nesnesitelným.

 

 

Po šesti týdnech se křepelky přesouvají do dalších drátěných klecí v poměru 1 kohout na 4 slepičky. Naskakování kohoutů během páření výrazně ničí kosti samic, jelikož při aktu musí stát na děravém zešikmeném pletivu. Dno klecí je totiž umístěno v takovém úhlu, aby se oplozená vejce skutálela do místa, kde je zemědělec snadno sebere. Rozdíl mezi výškou zadní a přední části podlahy je 7 cm.

Zemědělci křepelčím samcům někdy také odebírají sperma a inseminují jím samičky. Odběr semene realizují každý den a 3x týdně ho zavádí křepelkám pipetou do pochvy 1 cm hluboko. 

 

 

 

ODCHYT A ZABÍJENÍ

Křepelky mají velmi tenkou kůži a křehkou kostru, hrubé tahání z klecí může těmto křehkým tvorům způsobit vážná zranění.

Odvoz křepelek na jatka pro zemědělce údajně není výhodný. Jatka počítají váhu těl na kilogramy, a ani nejtěžší křepelky neváží více než 300 g. Lidé je tedy zabíjejí sami, a to buď zlomením vazu, nebo metodou, které se nechce ani věřit. Obyčejnými nůžkami na papír jim zaměstnanci křepelčích chovů či malochovatelé sami, stříhají hlavy. Podle výpovědi jednoho ze zaměstnanců je lámání vazu problematické, protože když člověk trhne málo, křepelka trpí v mučivých bolestech, a když naopak více, utrhne jí celou hlavu. Metoda zabíjení nůžkami tedy není žádnou zvrácenou raritou, ba naopak, zcela běžnou záležitostí. 

Chovatelské zařízení. Křepelka Japonská [online]. Dostupné z: https://www.krepelkajaponska.cz/chovatelske-zarizeni/

HYÁNKOVÁ, Ludmila. Odchov a chov japonských křepelek masného typu: Certifikovaná metodika. [online]. Výzkumný ústav živočišné výroby, Praha Uhříněves, 2009 [cit. 2020-02-22]. Dostupné z: https://docplayer.cz/13857135-Certifikovana-metodika-odchov-a-chov-japonskych-krepelek-masneho-typu.html

BLÁHA, Josef. Křepelka japonská a její přednosti. Náš chov. 2003, 63 (7), 26–28.

ZIMOVÁ, Simona. Stavy a užitkovost drůbeže v ČR v roce 2018: Mezinárodní testování drůbeže [online]. 2018

BROUČEK, Jan, Jana BENKOVÁ a Miloslav ŠOCH. Technologie a technika chovu drůbeže

při splnění podmínek welfare: certifikovaná metodika. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích

Zemědělská fakulta, 2011. Certifikovaná metodika.

VÁCLAVOVSKÝ, Jiří, Naděžda KERNEROVÁ, Václav MATOUŠEK, Chov drůbeže. České Budějovice: JU-ZF, 2000.

HYÁNKOVÁ, Ludmila. Křepelka – drůbež s vynikajícími reprodukčními vlastnostmi. Náš chov. 2007, 41(8), 96 – 97.

TULÁČEK, František. Chov hrabavé drůbeže. 2002. Brázda.

 
  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube

CHCI ODEBÍRAT NOVINKY

CHCI PODPOŘIT VAŠI ČINNOST

Účet je transparentní